Píše se devátého května a náš nekorunovaný kápo z týmu Pivo a Myslivec, Patrik Roštík píše na náš společný týmový chat nevinnou zprávu, že slyšel o existenci Trail Tour a jestli bychom se nechtěli jako tým zapojit. Nezapomíná dodat, že v Krkonoších jsou hned dvě etapy a jestli nechceme o nadcházejícím víkendu, v rámci teambuildingu na Friesových boudách, zaběhnout nějakou etapu a zapojit se do soutěže. Já, který se beru do dnešní doby za velice rekreačního běžce k tomu zatím nemám komentář a raději si běžíme původní plán po zbytcích tajícího sněhu do Špindlu. I tam je zastávka na pivko, které náš tým provází na každém kroku. Nesmí tedy chybět ani na Luční boudě, kam jsme se vyškrábali zpět přes lavinové pole. Místo sbírání korunek je zatím raději rozdáváme na místních občerstvovačkách. Večer po 30 kilometrech v nohách následuje žranice – vše, co jsme dovezli, se musí sníst i vypít. Do pelechů uléháme hluboko po půlnoci a ráno se budíme do husté chumelenice. Hory nám ukazují svoji sílu i během jarních dní. Co teď? Jirka Skříček nad exkluzivním kafem nadhodí: „Tak pojďme udělat Patrikovi radost a zkusme zaběhnout první etapu TT 47 na Benecku. Vytvořil ji někdo, kdo se jmenuje podobně jako ty.“ Bereme drahé polovičky a za mlhy a fujavice se na tuto etapu vydáváme v počtu čtyř běžců. S ohledem na předchozí program to bereme formou společného výběhu. Já ani pořádně nenastavuji hodinky a po doběhnutí do cíle, si nad řízkem uvědomuji, že asi bude problém. STRAVA s odstupem času píše, že je segment nespárován. Nemá cenu se pokoušet o nápravu, protože byla trasa zaznamenána po dlouhé době s velkou nepřesností GPS a běžel jsem to tehdy „zbytečně“. No nic, možná někdy příště.

Seč

Za pár dní se díváme na výsledky a holky jsou na bedně a Patrik navrhuje, ať se zaregistrujeme jako tým. Tak navrhuji, ať se členové P@M stanou i členy našeho oficiálního klubu CYKLOBULF a můžeme sbírat body společně. Vše se nějak podaří a koncem května již nějakým zázrakem vedeme týmovou tabulku. Já stále nemám dokončenu ani jednu etapu. V průběhu června, aby to nevypadalo úplně blbě, si při cestě na Vysočinu za příbuznými zkouším odběhnout nějakou etapu a v Brně na TT08 – Veveří to zkouším s přítelkyní Terkou pořádně rozběhnout. Dostávám nápad, zkus běžet o pár minut první a já tě třeba doběhnu a zkusím udělat o trochu více bodů. Po prvním kopci potřebuji fest na záchod a zvolňuji. Za pár km přibíhám k mostu přes Brňenskou přehradu, kde už čeká Terka a sděluje, že most je dočasně uzavřen kvůli natáčení nového filmu Modelář. Po 5 minutách a natočení jednoho vzletu dronu nás konečně pustí. Po propletení mezi štábem dobíháme společně do cíle v čase, který jsem si nepředstavoval. Ještě přejíždíme na etapu TT41 – Stránská skála a zde pro změnu lehce bloudím a sólový vstup do TT se mi moc nepovedl. Červencové dny běží, Patrik se rozbíhá a dává pár etap. Stále nás motivuje, ať se snažíme. Dostává nápad koncem října zajet na 4 dny na Slovensko. V tu chvíli mu píši, že nemá cenu něco plánovat, jelikož nevíme, jestli bude mít smysl bojovat v jednotlivcích. Tou dobou je před námi s obrovským náskokem Libor Boleček, Petr Švácha, Lukáš Vraný, Lukáš Fiala, atd. Nicméně Patrikovi slibuji, že si dělám puntík do kalendáře. Tehdy nás bylo 5 odvážných a šestá Petra z našeho týmu raději tou dobou otěhotněla, aby se vyhnula dalšímu dobrodružství ☺. My ostatní, jsme zkusili společný odpolední výlet na TT 28 a TT 29. Běh ve více než 30 stupňovém vedru nemohl skončit jinak než koupačkou v Jizeře. Byl pozdní večer a dehydratace se podepsala na Davidovi, který při návratu hází jednu šavli za druhou a cesta domů nám zabere více času než běh po etapách. Po dojezdu si říkáme, že to můžeme celé zopakovat, ale je čas dovolených a každý má svůj pracovní a dovolenkový program. Každý se tedy zaměří na individuální aktivity + jiné závody. Někteří členové z týmu se teprve přidávají do TT.

Pustý Hrad

V Rakousku nás, podle mě, čeká vrchol sezóny na Pitztálském ledovci, kde se společně brzo ráno stavíme na trasu 45 km s nesmyslným převýšením, kterou po dlouhé době pokoříme. Pro mě to byl životní „chodecký“ výkon s krásnými výhledy. V tu dobu mi Terka říká: “Co ta Trail tour?” a já jí bláhově odpovídám v pomatení mysli…“Nóó, asi to vyhraji ☺“, ale tabulku nesleduji a jedeme si užívat na ferraty a horské kolo do Itálie. Po návratu si říkám, co pro to můžu udělat, abych alespoň nějaké etapy odběhnul a napadá mě myšlenka spojit běh s prací. Pokud to jde a jsem pracovně poblíž nějaké etapy, tak si zkouším vyčlenit prostor a odpoledne nebo večer si vždy něco zaběhnout. Mezitím čas běží a blíží se pomalu říjen a mně chybí ještě velký kus Čech, Slovensko je u ledu a já mám ukopnutý palec z TT17 – České Budějovice (zvolil jsem bláhově silniční obuv a týden se na to nemůžu pořádně postavit, natož s tím běhat). V tu dobu si v žebříčku holek vede lépe přítelkyně (Tereza Škrampalová) a mě napadá myšlenka: “Když já mám obrovskou ztrátu, tak to zkusme běhat na tebe a já budu jen podpora a když odběháš Slovensko, tak máš reálnější šanci celkově uspět než já”. Dny běží a Patrik s ohledem na jiné závody a aktivity říká, že nevidí možnost, jak atakovat první příčky v celkovém pořadí a Jirka Skříček také zvolí jiný program s tím, že si odběhne jen pár etap, aby splnit alespoň 400 bodů, což se mu později podaří. Zbyli jsme dva a já dělám plán na zbytek Čech a také zkusím vymyslet celé Slovensko v 5 dnech.

Brno – Veveří

Je konec září a dostáváme od kamarádů pozvánku na svatbu v datu, kdy jsme chtěli jet na Slovensko. Nabourává to plány a vymýšlím co s tím, protože času je málo. Terka si navíc při prvním společném tréninku na Vysočině, krátce po tom, co jsem úspěšně doléčil palec, zraní achilovku. Navrhuji následující: „Dobře, zkus to nechat dva týdny odpočnout a neběhat a já si cvičně zkusím TT07 – Šerlich a TT43 – Kralický Sněžník v jednom dni a uvidím, co to se mnou udělá“. Na Kraličáku leží od cca 1.200 m n.m. sníh a cestou nahoru tečou potoky vody od dešťů posledních dní. Pocit z běhu je však dobrý a tak ještě neházím boty do kouta. Nedá se nic dělat, za pár dní odjíždíme na Slovensko a na hřebenech hlásí přes 20 cm sněhu. Naštěstí se během týdne otáčí předpověď a přichází babí léto. Terka zkouší krátký výklus den před odjezdem a noha zatím drží. Je tady den D a mise nám začíná. Jelikož se chceme oprostit od nějakého průběžného pořadí, tak nesleduji celkové výsledky. Pouze jsem si na kus papíru vypsal časy Libora Bolečka a budu se snažit k nim přiblížit, protože v Čechách jsem povětšinou za jeho časy zaostával. Následuje noc na Moravě a hned dopoledne první etapa TT03 v Trenčíně. Odpálíme to pěkně svižně a já běžím do kopce, co to jen jde, na otočce si myslím, Terka musí být kousek za mnou, a tak si třeba plácneme na cestě zpět. Kilometr je pryč a najednou ji vidím, jak jde pěšky zpět. Že by zabloudila, bleskne mi hlavou? Je to horší, noha se ozvala a v rychlosti to prostě nejde. Doběhnu do konce etapy a čekám, s čím přijde. Teď následuje dilema jak dál. Bylo to postaveno na Terce a já říkám. „Zkus si odpočnout a zítra uvidíme co dál“. Ten den následovala ještě etapa TT10, kde jsem potkal v parku pár běžců z Kamenice a večer první těžká etapa TT24 Zverovka. Já to zkouším, co to dá, abych byl v cíli ještě za světla. Je první den a sil je celkem dost. Terka se jde projít po trase a je domluva, že si cestu zkrátí a potkáme se v cíli. Na hřebenech neskutečně fouká boční vítr a já mám co dělat se udržet na nohou. Říkám si, tohle není už sranda a tou dobou ještě nevím, že Terka nejde zkratkou, ale dá si celou trasu a zastihne jí regulérně tma. Hodinu čekám nervózně u auta, co s ní je. Naštěstí trefila správnou cestou z hor do údolí a po krátkém radostném shledání nás ještě čeká večerní přejezd do Liptovského Mikuláše. Tam dáváme večeři v polních podmínkách a fofrem spát. Zítra nás čeká to nejhorší stoupání, celkem téměř 3.000 m nahoru a i s rozběhy a cestami z cíle etap na start cca 40 km běhu. Začínáme hned ráno a Terka se rozhoduje to znovu zkusit a tak dává první dvě etapy částečně v běhu a částečně v chůzi a já si říkám „zvládne i poslední etapu TT36 na Smokovec“? To ještě neví, že nahoře ji chci požádat o ruku, což byl můj hlavní cíl cesty na Slovensko plánovaný cca 2,5 měsíce předem.

Zverovka

Nechám ji vyrazit o cca 15 minut dříve a do batohu balím nezbytné maličkosti včetně vína a zimního oblečení, které se dle předpovědi bude hodit. Je pozdní odpoledne a cestou nahoru potkáváme lidi a všichni říkají „nejako neskoro“. Pomalu začínají přicházet mraky a cca 2 km pod vrcholem docházím Terku a nikdo už proti nám nechodí. V nohách už je cítit každý krok, ale kousnu to a za necelých 25 minut jsem na Slavkovském štítu a daleko pod sebou mezi mraky vidím Terku. Nahoře ve výšce 2.450 m je solidní mráz, a tak si beru zimní oblečení a čekám. Za 10 minut dorazí i Terka a já už vím, že dolů to bude dlouhá cesta a minimálně půlku hory půjdeme po tmě. Telefon v mrazu vypíná i na foto, což také na klidu nepřidá. Žádost o ruku odkládám, protože chci uspořit každou minutu. Nahoře jen prohodím, ať se hned otočí, že musíme rychle dolů. Alespoň se chci dostat přes ta suťová pole za světla. Naštěstí vítr není tak silný jako předchozí den a tma nás dostihla až cca. v 1.800 m n.m.. Naštěstí máme čelovky, ale i s touto výbavou není skákání po kamenech to pravé. Říkám si, že takhle už nikdy nemá cenu riskovat. Navíc se únava podepíše i na mně a poslední kilometr pletu nohama a i z kopce musím zastavovat. Když jsme dorazili zpět do Smokovce, tak si oddechnu a nechávám se Terkou odvézt autem na ubytování. Po večeři z konzervy mezi rozvěšeným propoceným oblečením se odhodlám a žádám Terku o ruku. Říká „ANO“ a celý vyřízení po vysvětlení, jak jsem to plánoval, uléháme, protože za chvilku se opět musí vstávat. Čeká nás totiž den s největším nájezdem kilometrů, krátkou návštěvou Ukrajiny a opět přes 30 kilometrů běhu + převýšení v podobě Sněžky od moře.

Špindlerův Mlýn

První etapu si dávám sám a druhou TT23 opět zkoušíme společně. Terka vyráží s mírným náskokem 15 minut. Jako naschvál se ji vypnou hodinky cca. kilometr před cílem. Takže nebude mít nic uznáno a to šla určitě na korunku. Já se došourám chvilku za ní. Není na co čekat, nasedáme do auta a čeká nás dlouhá cesta do Košic, kde v noci nacházíme ubytování a následuje obvyklý rituál s rychlou večeří, sprchou a spánkem. Čtvrtý den už toho mám dost, ale ráno se opět nějak postavím na nohy a čeká mě hned dvojice rychlostních etap TT09 a TT35. Poté ještě jedna vytrvalostní TT2 – Červená Studňa, kterou Terka také zkouší absolvovat po vlastní ose, ale dobíhá již za tmy bez čelovky. Naštěstí již nejsme v horách. Další den je poslední, a pokud bych měl vše zvládnout, tak bych musel naběhat cca 55 km a znovu kolem 2 km nastoupat. Ráno začnu z mého pohledu jednou z nejtěžších etap celé série TT01 – Pustý hrad, kde si říkám: „Koho napadlo dát na začátek bludiště skalního města a na konec ty nekonečné seběhy a výběhy na vyhlídky“. Doběhnu s vyplazeným jazykem a míříme do Bratislavy, kde nás čeká trojboj. První etapa v parku chce hlavně rychlost a výbušnost do schodů, ale nohy již nejsou na toto úplně vyladěné a připravené. Z mého pohledu začíná být „vedro“, přes 22°C a TT49 – Sandberg, dokončuji na pokraji vyčerpání. Přesto chci jet na TT11 – Rača, kde to zkusíme opět absolvovat společně s Terkou. Běžet mi už prakticky nejde a na cca 6 km smutně říkám: „Už na to nemám, jedeme dom“. Druhý den musíme do práce a nechci skončit někde na infuzích u sousedů Slováků. Vůle je sice silná, ale tělo říká dost. Mám v nohách hodně přes 150 km v tempu a Mount Everest prakticky pokořen a tím končí naše slovenské turné. Terka je ráda, že zvítězil rozum a cestou domů si dáme po týdnu zasloužené kafe a zmrzlinu.

Regenerace po etapě

Druhý den se konečně podívám na průběžné pořadí a vidím, že třetí místo je stále daleko a Terka už to také nemá šanci dotáhnout. Pouze v týmech to vypadá nadějně. Zatímco ostatní se čertí nad účastí profíků, mě to téma nechává chladným a zatím propočítávám to, co mi chybí v Čechách a jistá naděje tam svitne. A tak v sobotu na svatbě kamarádky nadhodím: „Terez, zítra musím dát znovu tři etapy“. Jsou čtyři dny po návratu ze Slovenska, na svatbě jsem vyluxoval téměř všechno jídlo, co tam bylo ☺ Ráno už jsem znovu na nohách a frčíme přes půlku republiky na Broumovsko. Zde potkáváme opět početnou skupinu z Kamenice, prohodíme pár slov a popřejeme si štěstí. Dostanu pár tipů čeho se vyvarovat na trase TT33 a já se podělím o své zážitky z dopolední etapy TT34. Únava v nohách je znát a u té první etapy myslím, že nohy jsou snad dřevěné. Naštěstí se to trochu rozběhne a poslední etapu TT27 – Les Království dokončuji v dobrém rozmaru. Koukám na pořadí a svítí tam 4.místo se ztrátou cca 14 bodů, což je asi minuta až dvě na rychlé etapě. Zítra je státní svátek, ale večer mám teplotu a Terce slibuji, že nikam nepojedu a strávíme odpočinkový den. Do konce celé Trail tour jsou tři dny a já čekám s čím přijde Petr Švácha. Je na tahu on a vím, že pokud chce ještě něco nahnat, tak musí na Slovensko. Den a půl do konce se rozsvítí, že Petr zaběhl Raču na korunku a já mám večer na rozmyšlenou jak dál. Kluci z týmu mi píší podporu a já ráno jedu normálně do práce cca. 400 km od Slovenských hranic, ale jsem rozhodnut se o tu bednu ještě poprat.

Les Království

V poledne to zapíchnu a vyrážím do Zlína, kde je relativně krátká trasa a věřím, že mohu trochu zlepšit čas a pár bodů stáhnout. Zde jsem ještě za světla a podaří se ukrojit asi 7 bodů. Teď si říkám, jaká šance je na tom Slovensku. Musím bezpodmínečně zaběhnout ještě dvě etapy a z toho zaběhnout v tempu poslední Raču. Volba padne na Horský park, protože je již večer a po tmě nechci riskovat Sandberg. Navíc je teplota kolem nuly, ale stejně si oblékám jen kraťasy + triko a běžím jak v lednici co to dá. Po návratu do auta se kouknu na body a dalších 16 bodů jsem ukrojil z Petrova náskoku. Z mého pohledu jsem to zaběhl na hranici aktuálních možností. Je půl osmé večer, všude tma jak v pytli a já jedu na Raču a je jediná možnost, zkusit to dát pod 3 hodiny. Kluci z týmu a Terka sledují počínání na Stravě a dostávám poslední povzbuzení do svého snažení. Po osmé večer vybíhám s čelovkou, tyčinkou pro dodání energie a náhradními baterkami kdyby něco. První kilometry do kopce jsou fajn a já si v duchu říkám, že to možná půjde, jediné co mi dělá problém jsou seběhy ve tmě, kde to prostě nechci pouštět, abych někde nenechal kotník. Všude leží vrstva listí a není úplně vidět, po čem běžím. Nedá se ani moc předvídat, kde je kořen, kámen či rýha v zemi. Párkrát klopýtnu, ale jdu dál a začínám stoupat na hrad. Je tma, všude kolem zvěř, kterou jsem neviděl za celou cestu po Slovensku a mohu si na ni takřka sáhnout, jak je zmatená z čelovky. Začínám trochu vadnout a také mi začíná mrznout voda na pití. Je to boj, na hodinky se raději nekoukám a běžím, či místy jdu, stále dál. Blízko vysílače na nejvyšším bodě si říkám. „Ok, tak jen 8 km seběhneš a máš to za sebou“. V tu dobu ještě netuším, že tam čeká jeden kopec a nekonečný asfalt. Inu což, když jsem to zvládl sem, tak to zvládnu i do cíle. Roztáčím z posledních sil nohy a dobíhám zpět do civilizace. Zastavuji hodinky a pod tři hodiny to o pár minut není. Nejsem ani zklamaný, protože jsem pro to udělal v tu chvíli vše. Cestou domů si vyměním pár zpráv s kluky a Terkou, která to se mnou vydržela po celou dobu Trail Tour, i když to nebylo vždy růžové a za toto ji patří velký dík.

Tomáš při svém prvním pokusu v Rače

V ten den jsem běžel vyloženě za Myslivce, protože bez jejich podpory bych se těžko motivoval, a proto jim patří hlavní poděkování. Další poděkování je všem soupeřům, ať už v pořadí na bedně, ale i každému jednotlivci, který zaběhl byť jen jedinou etapu, protože se donutil a udělal něco pro zdraví. Závěrem chci ocenit i organizátory a stavitelé jednotlivých etap. Byla to fajn zkušenost a jestli to zkusím i příští rok, tak to ještě uvidím, jsem přeci jenom více cyklista než běžec, ale nikdy neříkej nikdy☺. Tak čau, váš bulfák Tomáš.


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *