Patrik:

Už po 26 let patří začátek prosince Pražské Stovce organizované týmem kolem Olafa Čiháka. Letos tomu nebylo jinak a proto se vydávám 6.12. směr Mýto u Rokycan, kde je prezence a přesně o půlnoci z okraje města startuje necelá třístovka odvážlivců na trať dlouhou 135km s úctyhodným převýšením 4500m+. Plnotučnou verzi tohoto kultovního závodu jsem poprvé absolvoval loni, ale letos jsem poprvé vyrážel na trasu sám. Alespoň to jsem si myslel než jsem ve vlaku potkal Honzu, kluka z vedlejší vesnice. Spolu jsme absolvovali relativně dlouhou cestu vlakem z České Sibiře do Brd a spolu se také řadíme na start. Tam bohužel zjišťuji problémy s navigací a pár minut se zdržím, než dám vše dohromady. Mezitím všichni odbíhají a já na trasu vyrážím z absolutního chvostu pole. Honza mezitím odbíhá a mně trvá dalších skoro 10km než ho dostihnu. Říkám si, že trochu zpomalím, popřeju mu hodně štěstí a poběžím dál. Nestalo se a tak jsme vydrželi, ještě s jeho psem Britem, jako neodlučná trojka až do cíle. První kilometry ubývají rychle, ani se nenadějeme a přes kontrolu ve Zbirohu se dostáváme až Skryjí. Ve tmě toho moc nevnímáme, ale všudypřítomné potůčky, jezírka a skalní útvary naznačují, že okolí bude opravdu zajímavé. To papírově nejjednodušší máme za sebou, tak dočerpáváme energii, doplňujeme cukry tradičními frgály a ionty lokálním pivem. Další části už více připomínají Pražskou Stovku jak ji všichni důvěrně známe. Cestou na Křivoklát nevynecháme ani jeden kopec nezdolaný a mezitím se několikrát vracíme k Berounce. Příroda je opravdu krásná a trasu si užíváme, nejvíce Brit, který i po 50km stále táhne jako na startu. Přes nekonečný kopec na občerstvovačku v Sýkořicích se dostáváme do Nižboru, kde před zhruba 5h odstartovali na své úseky i Tomáš s Jirkou (Tomášovi poznatky z kratší trasy najdete níže). Po necelých 75km se únava začíná projevovat a pauza se poprvé značně prodlužuje. 

Hledání druhé kontroly na vrcholku skály

Tomáš to na svoji trase značně napálil a kolem 80. km nám píše z cíle své poznatky. Prý nás čeká rovinatý úsek a pár náročnějších částí přijde až v posledních 20 km. Nevím jestli to bylo přehnaným očekáváním rychlé trasy, celkovou únavou nebo chmurami z druhé noci, ale úsek z Nižboru do Vráže byl pro mě zdaleka nejnáročnější. Stoupání na Plešivec jsem polykal jen s nechutí a ani potom nebylo jednoduché se přinutit k nějakým náznakům běhu. 50km do cíle, tma na krku a únava do toho. Absolutně jsem si neuměl představit, že někdy dorazím do cíle. Naštěstí občerstvovačky byly letos exkluzivní. Většina v hospodě nebo Sokolovně, všude spousta jídla, pití a pohodlí. Od Nižboru jsme na každé strávili přes hodinu, což se sice projevilo na celkovém čase, ale také se to projevilo na tom, že jsme se dostali do Prahy. Poslední úseky mám trochu v mlze, ale celkem jsem si užil ten z Vráže do Karlštejna. Tu trasu mám proježděnou a proběhanou dokonale, takže jsem věděl co od toho čekat a ani výstup na Sv. Ján nebolel tolik jako stoupání na již zmíněný Plešivec nebo kopec u Černošic. Moc se mi líbila Krásná Stráň, celkem jsem si užil úseky kolem Radotína a urbanistická vložka přes Radotínskou spojku byla příjemným zpestřením (hlavně ta část do Komořan, tu jsem neznal). Točná taky vyloženě nenudila, ale tam už na nás doléhala únava v plné síle a posledních 10km jsme už opravdu jen odchodili. 

Vyhlídky na Berounku

Celkově jsem si letošní ročník užil, občas si zanadával, ale to k Pražské Stovce patří. Atmosféra na trati byla skvělá, hlavně díky dobrovolníkům v zázemí, občerstvení bez chybičky, trasa krásná. Bohužel letos se nějak nepotkal termín s nějakým náznakem formy. Původně jsem to chtěl absolvovat do 24h, ale postupem času se tato meta vzdalovala, až se čas zastavil na 30h. Žádnou díru do světa jsme tím neudělali, ale diplom z P100 bude mít vždy na nástěnce čestné místo. Tak za rok zas 🙂

Honza s Britem

Tomáš:

Start trasy B byl situován v Nižboru a díky zimnímu období a brzké tmě se startovalo již v 7:30. Abych se dostal na start, tak bylo potřeba vstávat ve 4:00, což se povedlo včetně probuzení Terky. Byla samozřejmě moc ráda, že má delší víkend vlivem brzkého budíčku, což jí přešlo po otevření lednice, ze které jsem vytáhl všechny dobroty. Při cestě vlakem ke mně přistoupil další odvážný z myslivců, Jirka Skříček a další z odvážných Patrik Roštík se již tou dobou prořezával tmou na nejdelší trati o délce přes 135 km. Po dojezdu na start následovala prezentace a hned na první dobrou mě po vyřknutí jména u stolku oslovil někdo z desítek lidí v řadě a povídá “To jsi ty ten borec z TRAILTOUR” Je paradox, jak se dokáže šířit jméno, aniž by se o to někdo snažil. Chtěl jsem říci, že to musí být brácha Štybar, ale jelikož by to nikdo nepochopil, tak jsem řekl “jo to budu asi já” a šel jsem na záchod s vykopnutými dveřmi, kde byla fronta až za roh (který sloužil jako jediná “schovka”) a jednotlivý návštěvníci měli klid na práci asi jako Jágr na autogramiádě. Po návratu za Jirkou najednou volá Olaf (ředitel závodu) jak z pohádky, za 3 minuty je start. Po chvilce váhání jestli to není vtip říkám „pojďme ven“ a Jirka mě následuje asi za další minutku. Vyjdu ven a najednou se ozve start a já si říkám něco je špatně, ale nikam se necpu, protože si chci popřát s Jirkou na úspěch v závodě. Mám štěstí, protože se Jirka objevuje ve dveřích zdejší sokolovny a můžeme tento nezbytný úkon uskutečnit. Díky startu ze schodů k vodě je před námi trychtýř závodníků, a tak spořádaně čekáme a mně se to zdá jako věčnost, protože jsme téměř až na konci startovního pole. Když se dostaneme ke schodům, tak vidím čelo závodu, jak už běží přes most cca 500 m od naší pozice. Nedá se nic dělat, rozloučím se s Jirkou a pokouším se zabrat a trochu to čelo seběhnout. Pomalu předbíhám jednoho závodníka po druhém až na první kontrolu (cca na 2 km), kde se značí do průkazky absolvovaný bod na trase. Přede mnou je zase cca 15 lidí a jediná fixa pro značení znamená, že mám jisté další zdržení. Na kontrole stojí jeden kluk s holkou a říká ji “No pokud chceš v závodě uspět, tak musíš běžet z čela, jinak čekáš v takovéto frontě”. Nevím, jaká to byla zpráva pro ni, ale pro mě to znamenalo, že dosavadní snažení se znovu smázlo, a tak běžím dál a zkouším to držet i do prudšího kopce. 

Příroda v okolí Nižboru

Po cca 15 km na první oficiální čipové kontrole si dávám 1 dcl Kofoly a kousek banánu a upaluji dál. Trať se přibližuje ke Svatému Janu pod Skalou a já sbíhám silnou dvojku, za kterou se vytáhnu další cca 3 km. Poté následuje stoupání ke křížku a trať vede dvěma směry současně, a tak zjišťuji, že první závodník je asi 1,5 km vzdálený. Trochu se kousnu a utíkám těm dvěma a zkouším se přiblížit, ale trochu seběhnu z trasy a až po chvilce cestou napříč houštím (nejkratší cestou), nacházím znovu správný směr, ale také vidím ty dva 200 m před sebou. Na další kontrole pod Karlštejnem je zase doběhnu a v duchu si říkám, žádné zdržovačky musím hned dál. Vyžebrám 1,5 dcl Kofoly u stolku časoměřičů a frčím. V následujícím kopci si dávám gel a hlavou mi běží. Ještě to zkusím vydržet na další občerstvovačku na maratonském milníku ať už výkonem, tak i s jídlem. Následují nepěkné kopečky + neseběhnutelné seběhy a na trati nikdo v dohledu. Po doražení na kontrolu pro nezbytné oražení si dávám sekanou, jelikož žaludek už potřebuje nějaké palivo. Na kontrole jsou tři lidé a já poprvé dostávám informaci o tom, jak si vedu, protože na mobil během závodu nekoukám. Chci si udržet alespoň desítku, ale na cca 50 km se už nohám nechce a začínám praktikovat indiánský běh a po chvíli mě doběhne nějaký Jirka a já myslím podle postavy, že to je někdo z trati long, ale opak je pravdou a jde moji trasu a navíc po prohození pár slov se dozvídám, že byl členem týmu na Vltava run, který skončil druhý a jeho kámoš na trase long to celé vede a je před námi. Říkám si, že tohohle asi neudržím, ale zkouším zase souvisleji běžet, ale v dalším seběhu mi cukne o 100 m. Nevzdávám to a v následujících 2 km do kopce se ho držím jako stín a pak ho to asi přestalo bavit a nechal se docvaknout. Následuje společná část přes Modřanskou rokli a oba si říkáme, kdy už to skončí. Mineme jednu školu a znovu do lesa. Už se mi nechce, ale říkám si, teď už to nezabalím. Po dalším kilometru už vidím cíl a ve stejném čase přibíháme do tělocvičny, kde nás znovu čeká kouzelník Olaf, protože to co místy připravil, opravdu nebylo jednoduché.

Noční Sv. Ján

Pogratulujeme si s parťákem za společný fajn doběh a po vyhlášení vítězů chci utíkat na autobus, ale nakonec raději jenom jdu. Po celkové rekapitulaci a pročištění listiny to nakonec dopadlo dobře a beru sedmý flek za čas 7:04:11, což mi připomíná časem orientační závody, kde bych asi měl zůstat, protože tyto dlouhé trasy jsou fajn, ale bez specifického tréninku se to nedá užít. Na trati zatím zůstává Jirka a Patrik, kteří se ještě pár hodin budou prát s trasou a tmou a jejich zážitky budou také nezapomenutelné.

Celkové parametry:

  • Trasa A: 135km/4500m+
  • Trasa B: 62km/2250m+
  • celkový čas Patrik – 30h 09min, 138./190
  • celkový čas Tomáš – 07h 04min, 7./167
  • celkový čas Jirka – 10h 07min, 69./167

Link na Stravu:  https://www.strava.com/activities/2918618062


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *