CO TO JE VLASTNĚ TEN ČERT?

V listopadu roku 2017 jsme s Davidem absolvovali kratší verzi Čertovského trailu – Čertovskej Winter Trail. Trasa byla výživná, ale vše proběhlo bez větších komplikací a závod jsme si opravdu užili. A tak „co čert nechtěl“ rozhodli jsme se, že v létě vezmeme rodinky k „moři severu“ a zkusíme absolvovat Čerta dlouhého. Startovné jsme zaplatili mezi prvními, přesvědčili Koťáka, aby se přidal, bookli ubytování a začali pilně trénovat. Půlrok utekl jako voda, najednou byl pátek 8.6. a my vyrážíme pro startovní číslo a povečeřet na „pasta party“. Později ladíme poslední detaily strategie, pečlivě skládáme věci do vesty a předstartovní stres rozpouštíme v několika lahvích vína. Ranní autobus tedy stíháme na poslední chvíli a zjišťujeme, že balení nebylo v některých případech až tak pečlivé. Naštěstí chybí jen pár drobností a náladu nám to cestou k „bráně do pekel“ nekazí. 

Autobus přijíždí pod hrad Houska lehce po osmé hodině. Máme tedy dost času na rozcvičení a protažení (haha). Místo toho nakonec fotíme sebe i ostatní pod startovní bránou a celý proces zahřátí necháváme na samotný závod – 66,6km snad bude na rozcvičku stačit! Delší trasa závodu má již zmíněných, ďábelských 66,6km s převýšením cca. 2000m+. Papírově žádná závratná čísla, říkáme si. Jsou tam 2 větší kopce, Bezděz a Ralsko, jinak na pohodu. Do devíti hodin to musíme dát, dodáváme optimisticky. Jak krutý může být návrat na zem se dozvíte později. Trať můžete absolvovat jako čert nebo srmtelník. Čertovská varianta vyžadovala navíc kostým a plnění úkolů na občerstvovačkách. My běhu v parukách s rohy a s řetězy neholdujeme, proto jsme volili variantu zákadní. Ale to už se blíží půl devátá a my se řadíme s ostaními cca. 100 závodníky na startovní čáru.

PRVNÍCH 20KM S DAVIDEM

3…2…1…START a vypalujeme na trať. Tedy zdálo se nám, že upalujeme tempem úměrným vzdálenosti, ale většina závodníků nám mizí v dáli na prvním kilometru. Nevadí, aspoň se kocháme okolím a krásnou přírodou. Louky střídají všechny možné typy lesů a říkám si jak nám trasa pěkně utíká. V tom naše „zběsilé“ tempo nehodlá akceptovat už ani Koťák a mizí nám z dohledu. Chvíli se ho marně snažíme nahánět, ale tepovka stoupá nad požadované hodnoty, tak raději opět zvolníme. První hodinku si běh opravdu užíváme, teplota se drží na přijatelných číslech a cesta z mírného kopce rychle ubíhá. Tlačíme do sebe první tyčinky a dopíjíme první půllitr vody. Při zběžné kontrole uběhnutých kilometrů zjišťuji, že jsem si nějakým záhadným způsobem vypnul na hodinkách GPS. Nevadí, kilometry mi to na Stravu hodí a bez zbytku se holt nějak obejdu, stávají se horší věci. Opět přecházíme do běhu a cestou děláme první fotky a videa. Konečně se blížíme k rozdělení tratí pro smrtelníky a čerty (ti si plní první úkol mimo hlavní trasu) a začínáme pomalu stoupat k prvnímu občerstvení pod Bezdězem. Výhledy jsou tu impozantní, ale slunce začíná nabírat na síle. Voda pomalu dochází a David začíná cítit jeho pochroumanou kyčel. „Dneska to ještě bude dlouhý,“ říkáme si. Přibíháme, teď už opravdu bez pití, na parkoviště pod Bezdězem a házíme do sebe připravené melouny. David si sedá, ale už se sám nezvedne. Chvíli se snaží nohy rozchodit, ale bohužel mu to bolest nedovoluje. Oběma nám je to líto, ale rozum mu říká skončit. Udělal dobře.

DALŠÍCH 20KM SÓLO

Doplňuji zásoby tekutin, opouštím Davida a pípám si na měřenou prémii. Chvíli se, za značného povzbuzování spoluběžců, snažím držet tempo, ale na závěrečných schodech nechávám segment segmentem a přecházím do chůze. Přeci se tady neodrovnám, na nejlepší stejně mít nebudu. Zapisuji si kontrolní bod na vrcholu, kde potkávám Koťáka a valím zpět dolů. Jeho pro změnu trápí lýtko a neví kolik kilometrů mu vydrží, domlouváme se tedy, že každý půjde svým tempem. Slunce už ukazuje svou plnou sílu a začínám pochybovat, že mi litr ionťáku vydrží do další kontroly. Cestu si ale opět užívám, miluji totiž Českou Kanadu a všudypřítomné „signálky“. Borovicové lesy a rovné cesty mi to do značné míry připomínají. Bohužel i ten písek, který je úplně všude. Jeho množství se cestou na Malou Bukovou mění v noční můru. Mám pocit, že jsem některé neslušné výrazy křičel nahlas, když jsem se po kotníky bořil do plážového prachu. Naštěstí se pod vrcholem povrch mění a můžu si tak naplno užít výhledy na Bezděz a okolí. V nohách mám 30km a v lahvích zbývá posledních několik desítek mililitrů cenných tekutin, do dalšího občerstvení ještě nekonečných 5km, to nemůže stačit. Nestačilo. Překonávám popadané stromy a pokračuji přes Velkou Bukovou dál. Po seběhu následuje nesnesitelně dlouhá rovinka na plné výhni, která mě stála spoustu sil. Naštěstí vidím jídlo a pití, házím s sebou na zem, do sebe kolu a dvanáctku (že to je Budvar organizátorům odpouštím) a užívám si chvíli odpočinku. Očividně v tom nejsem sám, protože každý kdo přiběhne, vypadá dost podobně. To mě, trochu sobecky, uklidňuje a vydávám se na další cestu. Co následovalo po pauze asi nedokážu dost dobře popsat. Víc jsem toho nachodil než uběhl a s časem do devíti hodin jsem se nadobro rozloučil – teď už byl cíl hlavně závod dokončit. Takto jsem absolvoval úsek až k dalšímu občerstvení pod Ralskem, kde už se pomalu začalo zatahovat a já vzýval nebesa, aby pustila trochu vláhy. Netušil jsem, že mi mé přání splní víc než do sytosti.

DALIBOR A HOROUCÍ PEKLO SE MĚNÍ V APOKALYPSU

Opět doplňuji tekutiny (chválím skvělou grepovou šťávu) a začínám pomalu stoupat na Ralsko. V tu chvíli jsem ještě netušil, že těžce nastoupané metry několikrát spadnu kolmo dolů. „Ahoj, nezkusíme běžet spolu, vypadáš celkem rozumně?“ ozvalo se mi zády. Začínám mít depresivní stavy, takže s radostí souhlasím. Byl to Dalibor ze „Šneků v Běhu“ a stal se mým parťákem na nejhorších 20km celého závodu. Možná i díky němu jsem to nakonec dal až do toho cíle. Teď už opravdu začínáme šplhat posledním krpálem na nejvyšší vrchol trailu, když v tom se ozve první varovné zahřmění. Dlouho to ignorujeme, ale po chvíli se setmí, začne foukat a objeví se první kapky. Kvitujeme to s povděkem, protože najednou se do nohou valí úplně nová síla. Jenže kapky se mění v liják, bouřka se dostala nad nás a my jsme těsně pod vrcholem. Proti nám se, kromě promočených běžců, valí i řeky vody a humor nás pomalu opouští. Vidíme zdi hradu a bouřka je sakra blízko. Co teď? Nechávám svoje hliníkové hole raději ve křoví a doufám, že kontrolní bod bude někde blízko. Haha, tovíš, že jo. Za hradem se tyčí osamocená skalka s kovovým sloupkem, tak kdepak asi ta kontrola bude? Ano přesně tam. Celí rozklepaní zapisujeme kontrolu a raději odtud rychle mizíme. Po cestě beru hole a lituji, že s sebou nemáme raft. Řeky z vrcholu jsou hezky sjízdné. Doufáme, že to nejhorší už máme za sebou, ale přírodní (nebo snad pekelné) živly nás opět vyvádí z omylu. Jee kroupy, to tady ještě nebylo, hlásíme s Daliborem poté, co nás několik asi 2-3cm trefuje do hlavy. Máme tohle vůbec zapotřebí?! Pokračujeme dál povodím nově vytvořeného Ralského potoka, když v tom přes zamlžené brýle vidím jak Dalibor háže trojitého odpíchnutého Rittbergera ze stráně dolů. Naštěstí do listí a bez dalších následků, navíc kousek od občerstvovačky, hurá. Tam mě k tomu čekala rodinka s povzbuzením, které mi přidalo pár drahocenných sil a byl jsem definitivně rozhodnutý, že teď už to za každou cenu musím doběhnout. Horší už to přeci nebude. To si asi neříkala ta veliká skupinka lidí, tísnících se pod stanem, kterým byl na neurčito zakázán vstup nahoru. Koťák byl jedním z nich a závod se rozhodne ukončit. I tak to bylo víc než původně čekal, že mu noha dovolí. Respekt! Tak pusa na rozloučenou od přítelkyně, doplnit vodu do lahví a jdeme dál. Sice pořád lije, ale nám už je to jedno.

JDEME DO FINÁLE

Posledních 15 kilometrů probíhalo celkem poklidně. Největší zábava byla odhadovat kolik vody je v loužích. Některé člověk přešel téměř suchou nohou, jindy tam zahučel do poloviny lýtek. Deštěm se také pocitová teplota srazila na více než přijatelné hodnoty a konečně se nám i dobře běží. Kdo by to čekal, na 55. kilometru. Přesto ani závěr nebyl úplná pohádka. Například šipky, značené na zemi, se přívalovým deštěm odplavily a my jsme několikrát přeběhli odbočku. Naštěstí mě hodinky vždy po pár metrech upozornily a nebyl problém se hned vrátit zpátky. Potkáváme běžce, který si údajně dal špatný gel a nešlo se mu úplně lehce. Chvíli na to pro něj závod skončil. Největším zpestřením poslední třetiny byl výstup na hrad Stohánek. Nekonečné, vysoké schody, tesané přímo do skály byly na šedesátém kilometru opravdovou lahůdkou. Čas neúprosně plynul, ale bylo stále reálné dokončit závod alespoň pod 10 hodin. Dalibor chce volit mírnější tempo a kousek před Děvínem se rozdělujeme. Jsem nahoře v čase 9:50. Mám pocit, že do cíle zbývají 2 kilometry, tak do běhu dávám vše. Bohužel pocit byl špatný, bylo to skoro 2,5 kilometru a já přibíhám 2 minuty po 10 hodinách – i s nejrychlejším časem ze všech na posledním úseku. Nevadí, jsem v cíli a bylo to skvělý. Teď hurá na pivo a vynikající chilli, které v pozávodní zóně nabízejí. 

A poučení? Nikdy nepodceňuj závod, který má v názvu „Čertovskej“, může to být opravdové peklo.

Poučení č. 2: Vol ubytování jinde než na Hamerském zámečku a všude se ptej na ceny. Jsme zvyklí na pražské sazby, ale tohle bylo ještě o třídu jinde. Vše mají napálené tak na dvojnásobek, než by člověk čekal (příklad Habánské sklepy z 80 kč na 270Kč), ceník k dispozici nebyl.

Link na Stravu: https://www.strava.com/activities/1627695283


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *