Stejně jako vloni jsme chtěli začít rok výletem a vytrávit sváteční obžerství na čerstvém vzduchu. Situace stále nepřeje vícedenním výletům, takže musíme a chceme vybírat části, kde můžeme spojit sport s ochotou našich kamarádů a známých nás na noc ubytovat. I díky sněhovým podmínkám na začátku ledna jsme se rozhodli pro Šumavu, na předpověď trochu nedbaje. V Modravě nám totiž kamarádka přislíbila azyl, což pro nás byla ideální lokalita na přespání. Původní plán zněl jasně: přeběhnout celý Národní park z Nové Pece (od Lipna) do Železné Rudy. První den jsme měli v plánu zhruba 63km, druhý den 37. Sníh nebyl, takže to znělo jako dobrý nápad. Jenže… V polovině týdne přišla tlaková níže od Rakouska a sníh se začal sypat po desítkách centimetrů. My na poslední chvíli objednáváme zimní výbavu jako jsou alpinistické návleky, membránové ponožky a do batůžků balíme řetízkové nesmeky, které jinak najdou uplatnění jen na Pitztalském ledovci. Začínají se objevovat první obavy, ale nakonec vyrážíme obtěžkáni zimní výbavou. V sobotu v 7:07 máme v plánu vystoupit z vlaku v Nové Peci. Ano, takový byl plán.

Den 1. ze Stožce na Modravu (46km/1170m+)

Jak už titulek napovídá, plán se díky zásahu shůry musel trochu změnit. Sedíme ve vlaku, na informační tabuli vidíme, že Nová Pec následuje za 3 zastávky a začínáme se pomalu oblékat. Když se informační systém hlásící stanice vypíná, stojíme už připraveni u dveří. Zatím ještě natěšeni vyběhnout do závějí. Je 7:12 a říkáme si, že vlak musel někde nabrat zpoždění. Nenabral. Pouze jsme si nestačili všimnout, že naše výstupní stanice byla na znamení a nikdo jiný tam neměl v plánu vystoupit ani nastoupit. Míjíme další zastávku a nervózně se snažíme vymyslet alternativní plán. Vlak nazpět jede až za 2 hodiny a pokud bychom chtěli zdolat Trojmezný hřeben přidá nám to dalších 10km k původní variantě. Po zamítnutí nesmyslných návrhů (především mých – opravdu mě mrzí, že mineme tu nejhezčí část trasy), vyhrává rozum a volíme cestu menšího zla. Na hřeben se vrátíme za lepších podmínek, teď vystoupíme ve Stožci a trasu si tak zkrátíme o nějakých 15km. To jsme ještě netušili, že toto rozhodnutí nám nejspíš zachránilo víkend. Jít přes Plechý, tak zřejmě v Novém Údolí nasedáme na vlak domů a z cesty by nebylo prakticky nic.

Orientace první den není náročná. Celou dobu se držíme červené turistické značky, která prochází přes všechna nouzová nocoviště. Pokud by měl někdo v plánu jít „na těžko“, pak je toto ideální varianta. Každých cca. 10km je místo pro postavení stanu s nějakým drobným zázemím (lavička, záchod, občas přístřešek). Překvapilo nás kolik lidí absolvovalo pochod v tomto počasí. Jen si nejsme úplně jistí jestli ocenili naše připomínky, že nás po doběhnutí čeká sauna. Až do Strážného je cesta víceméně pohodová. Jirka sice nemá svůj nejlepší den, srdce mu bije na poplach a každou chvíli mrmlá, že takto to dál nepůjde. Krom toho nadává i na sníh, na to, že je zima a další věci, které ignorujeme 😀 Volíme mírnější tempo, ale cesty jsou většinou projeté od aut a dá se v nich chodit rychle. Kousek za Strážným se začínáme bořit a tenhle terén vydrží až na Knížecí Pláně. Tam se objevuje náznak sluníčka, kocháme se, svačíme a sbíráme síly na konečně rozumnější cestu. Aspoň to jsme si mysleli. Po rozběhnutí zjišťujeme, že povrch mezi stopami je oraniště. Jirka už dokonce přestal nadávat a já chytám hlaďák, situace je vážná. S vypětím všech sil se dostáváme na Bučinu a tlačíme do sebe cukry horem dolem. Tohle byl dneska asi nejhorší úsek. K pramenům Vltavy si naopak seběh užíváme a na Černé hoře se dokonce znovu objevuje sluníčko. Pak už nás naštěstí překvapuje jen znatelný pokles teploty – zmrzlé vousy hlásí i Petr, který skoro žádné nemá. Po 10h na cestě se objevujeme u okénka pivovaru Lyer na Modravě. Stíháme vše bez nutnosti vytáhnout čelovku, za což do značné míry vděčíme náhodě. Tak teď se jen najíst, dát si zmiňovanou saunu a hurá na kutě.

Den 2. z Modravy do Alžbětína (41km/1180m+)

Ráno jsme si dle našeho dobrého zvyku pospali o hodinu déle, než jsme chtěli. Lehce před 9:00 vyrážíme za hustého sněžení opět na trať. Máme v plánu vystoupat na Tříjezerní slať, která je bohužel přes zimu zavřená a pak jít kolem Oblíku na Poledník. Oblík doporučujeme navštívit, je to moc hezký a ne tolik známý vrchol s krásnými výhledy. My ho ovšem kvůli počasí, časovému presu a terénu vynecháváme. Čím více stoupáme, tím méně sněží až se obloha úplně vyčistí. Cesta je příjemná, konečně se neboříme a modré nebe se nás drží až na vrchol. Prostě paráda, dokonce i z Jirkových úst slyšíme pozitivní slova 🙂 Snažíme se do sebe rychle něco natlačit a sbíráme síly na dlouhý seběh pod Prášilské jezero. Cesta je opět ušlapaná a snažíme se nabrat do zásoby drahocenné minuty. Máme trochu obavy, jak bude vypadat turistická cesta z jezera do Prášil, ale ten krásný a technický seběh byl asi nejlepší částí celého víkendu. Prášily jsou na dohled a naše duše jsou naplněné optimismem. To jsme ovšem ještě netušili, co nás čeká.

Směrem na Vysoké lávky se totiž napojujeme na cestu, která postupně mizí a před námi je pouze lyžařská stopa. Snažili jsme se být celou dobu ohleduplní a do žádné nevstupovat, ale tady to dost dobře nešlo. Tímto se omlouváme všem lyžařům, kteří tam po nás jeli. Útěchou nám snad může být to, že stopa byla rozbitá už před námi a další dny mohutně sněžilo. U Vysokých lávek odbočujeme směrem na Hůrku, ale v mapě se přestáváme orientovat. Cesty, které tam mají být tam nejsou a naopak jsou tam cesty, které v mapě nevidíme. Situace je až tak zoufalá, že se musíme ptát na směr běžkařů. Na první pohled milí lidé nás posílají do pekel. Těžko říct, jestli nás tam poslali úmyslně kvůli tomu rozbitému kilometru stopy nebo jsme někde odbočili špatně, ale po desítkách minut sápaní se do 20% stoupání se najednou cesta u Ždánidel stáčí zpět na Prášily a my máme na výběr dvě možnosti. Buď půjdeme zpět a pokusíme se najít správnou trasu nebo riskneme jít neprošlápnutým terénem přímo na Laka. V duchu si představujeme jak máváme odjíždějícímu (poslednímu možnému) vlaku a raději volíme kratší, ale trochu riskantní variantu. Jdeme podle mobilu a zpočátku to vypadá nadějně, byť se boříme po kolena ve sněhu. Najednou se však před námi objevuje asi kilometrový úsek polomů pokrytých sněhem. Podobné úseky znám z letních měsíců a nedovedu si představit, že to v tom sněhu zvládneme. Jdeme dál vstříc nejistému výsledku. Aby toho nebylo málo, Petr padá do první tůňky a namáčí si nohu do půlky lýtka – chvála bohu za nepromokavé ponožky. Asi po hodině máme ten úsek za sebou a konečně stojíme pevnýma nohama u jezera Laka. Dáváme si velkého panáka. Teď už jen poslední 7km dlouhý seběh do Alžbětína. Tam už nás naštěstí nic nepřekvapuje, takže si dokonce stíháme koupit pivo ve večerce. Ve vyhřáté čekárně se převlékáme a dáváme si kafe z automatu. Chutná po tom všem skvěle. No a my si další etapu necháme asi až na jaro. 🙂

Detaily

Celkem 87km/2347m+, celkový čas na trase 18h 05min

Link na Stravu: https://www.strava.com/activities/4601268640