CO JE PIVNÍ STEZKA?

Abychom se přes léto jen neflákali na pláži a nenabírali kila nadměrnou konzumací koktejlů, vymyslel David našemu elitnímu běžeckému oddílu trochu sportovního vyžití, v podobě jednodenního přeběhu podstatné části Krkonoš. Aby to nevypadalo jako masochistická a ryze fyzická akce, zaobalil to do pláštíku události pivně-kulturně-poznávací, čemuž můžeme vděčit za to, že počet omluvenek klesl na minimum. Kdo to ale nakonec celé odpískal, byl sám autor, který se pod záminkou nutné účasti na svatbě (ještě navíc ne vlastní), z akce omluvil. Po chvílích plánování finální trasy, se nás v sobotu v devět ráno, v Malé Úpě schází celkem pět. Přičemž většinová část není po pátečním večeru v nejlepší kondici. Já s Patrikem a Koťákem máme v plánu absolvovat návštěvu všech šesti krkonošských pivovarů (budeme se tvářit, že v Harrachově žádný pivovar není, nebo že už to nejsou Krkonoše). Při každé zastávce přitom máme možnost ochutnat dva kousky jejich produkce, za což bychom dostali do prospektu razítko. Kdo získá čtyři razítka, dostane slušivý otvírák, v případě zvládnutí všech šesti štací se můžeme zúčastnit slosování o hodnotné ceny. Já osobně s touhle variantou moc nepočítám. Představa, že bych do sebe v průběhu několika hodin běhu kopnul 12 piv mě (a hlavně můj žaludek) upřímně děsí. Jirka s Petrem se už předem rozhodují vynechat Pecký pivovar a přichází tak o nejkrásnější seběh z Růžové hory do Pece a neméně krásný drbák zpátky na hřeben (Bazinga!).

VYRÁŽÍME NA CESTU

Startujeme lehce po deváté hodině od Boudy Na Stráni v Dolní Malé Úpě a vyrážíme po vrstevnici 2,2 km na Pomezní Boudy. Zde nás čeká první zastávka v pivovaru Trautenberk. Ten sice otevírá až v deset, ale díky přímluvě sympatické provozní nám lehce vykolejený, ale úslužný výčepák naservíruje první kousek. Já dělám tu chybu, že ochutnávám letní pšeničnou dvanáctku, která je na můj vkus trochu mdlá a nijak zvlášť mi nechutná. Ostatní volí spodně kvašenou jedenáctku, která je o poznání podařenější. Od Trautenberka vyrážíme po žluté směrem na chatu Jelenka a první dva kilometry citelně klesáme, mapě navzdory. Z rozcestí Pod Jelenkou nás čeká drbák k chatě, při kterém vybíháme prvních 250 m+. Také se zde rozdělujeme, protože nás s Patrikem a Koťákem čeká přeci jen delší trasa a potřebujeme všichni stihnout autobus v 18:00 z Vrchlabí. Ačkoliv volíme trochu svižnější tempo než Jirka s Petrem, do kopce se přeci jen projdeme. Cesta je to poměrně frekventovaná, navíc po asfaltu, což nám trochu kazí náladu. U chaty Jelenka nicméně opouštíme žlutou a přesouváme se na zelený „Travers“, pro mě osobně asi na nejkrásnější část trasy. Jednak všichni turisté mažou po asfaltu dál na Sněžku, takže jsme najednou úplně sami. A druhak je to krásný technický úsek se spoustou kořenů, šutrů a vody. To vše s úžasnými výhledy jak na impozantní Sněžku před námi, tak na Lví důl a celou jihovýchodní část Krkonoš. Nádhera! Na desátém kilometru podbíháme lanovku a míříme přes Růžovou horu na Růžohorky. Tohle byl opět zajímavý úsek, který umožňoval i trochu rychlejší tempo navzdory tomu, že je tu lidí jak na Václaváku. Z Růžohorek spadneme na necelých dvou kilometrech o 400 m níž po rozbité, kameny zpevněné cestě. Koťákovi tenhle úsek očividně nedělá úplně dobře, a my s Patrikem toho máme taky plný brejle. Na konci této cesty nás čeká druhá zastávka – Bouda Máma a Pecký pivovar. Máme za sebou 14 km, nastoupáno 600 m a naklesáno 750 m. Číšník rezolutně hlásí, že razítko předem nedá, teprve až opravdu vypijeme dvě piva. Pouštíme se do místní desítky, která je překvapivě svěží a dobře vyvážená. Zajídáme ji opravdu vynikající čočkovou polévkou s párkem (tím teda fakt nešetřili). Tahle hospoda rozhodně stojí za další prozkoumání.

Z PECE DO ANDULY PŘES LUČNÍ BOUDU

Nechce se nám zvedat a sedíme téměř hodinu. Tím se začínáme dostávat do drobného časového presu. Pohled na majestátnost okolních kopců spolu s vědomím, že se teď podrbeme zpátky nahoru, nám na náladě moc nepřidá. Volíme cestu po modré podél Úpy až na konec Obřího Dolu, kde se cesta začne prudce zvedat nahoru. Kolem bývalé štoly Kovárna a vodárny pro Sněžku mažeme až do Obřího Sedla ke Slezské Boudě. Ve skutečnosti moc nemažeme, protože s naší fyzičkou byla cesta běhatelná pouze ke kapličce v Peci (cestou pobavíme svatebčany chystající se na obřad). Dál pak během 2,5 km nastoupáme skoro 500 m, což je pěkná prasárna, a já osobně mám někde u Rudného potoka chuť se na to vyprdnout a jít zpátky na pivo (to bych to ale musel zdrbat dolů, což by bylo ještě horší). Kopec nás vytáhne až ke Slezské Boudě, kde to, co do počtu lidí vypadá jak na koncertu Rolling Stones. Takže rychle odtamtud pryč! Já akorát těžce vydýchávám kopec a do běhu se musím přemlouvat. Až myšlenka na pivo mě mírně rozebíhá. Zastavujeme na Luční Boudě, nejvýše položeném pivovaru v ČR, a zjišťujeme, že Paroháč je poměrně slušně pitelný. Jediné, co kazí dojem, je cena 60,- Kč za kelímek (0,4l) zlatavého moku. Chuťový vjem nejsem schopen přesněji popsat – ta dvě piva ve mně zahučela až příliš rychle. Dopíjíme a vyrážíme, ještě nás čeká něco přes sto nastoupaných metrů k Památníku obětem hor, nejvyššímu bodu naší cesty. Jsme na 23. kilometru, a dál nás žene vědomí, že teď už to bude jenom z kopce. Okolo Výrovky a Bufetu Na Rozcestí to mydlíme po červené směr Friesovy Boudy, kde nás na Chatě Andula čeká Pivovar Fries. Na Andule se také potkáváme s Jirkou a Petrem, kterým nakukáme, že seběhy dáváme pod pět minut na kilák. Toho se kluci leknou a raději na nás vyráží čekat do Vrchlabí. My si dáváme dvě velmi povedené dvanáctky a polívku (já to zajídám kopečkovou zmrzlinou) a ve 4 hodiny odpoledne vyrážíme na poslední úsek naší cesty.

JDEME DO FINIŠE

Jakkoliv se zdá, že už to bude bez námahy, opak je pravdou. Přestože poslední dvě zastávky máme ve Vrchlabí, resp. v Herlíkovicích, a z Anduly je to celkem slabých deset kilometrů, převážně z kopce, dlouhý a prudký sešup dává nohám zabrat. Navíc už jsou i ta pivka znát, zmrzlina tomu taky moc nepřidala a já odpočítávám jak metry do cíle, tak hlavně k záchodu. Ve Strážném se napojujeme na silnici do Vrchlabí, která mírně stoupá, a tady už to bereme opravdu velmi ležérně. Nakonec dorážíme do hospody Pivovarská Bašta, kde je minipivovar Krkonošský Medvěd, který opět velmi příjemně překvapuje. Dáváme polotmavou jedenáctku, která je opravdu vynikající, a nakupujeme láhve pro pozdější konzumaci. Protože nás tlačí čas, rychle dopíjíme a přesouváme se do cíle naší cesty, kterým je Pivovar Hendrych v Herlíkovicích. Přiznám se, že Hendrych mi osobně chutnal nejvíce. Koštoval jsem spodně kvašenou osmičku, která mě vyloženě překvapila hořkostí a velmi plnou chutí, jakou bych od „sklářského“ piva nečekal. Svrchně kvašená třináctka pak byla vyloženě třešnička na dortu. U Hendrycha bohužel moc času na posezení a vstřebávání dojmů nezbylo, bylo to akorát tak na to, kopnout do sebe pivo a vyrazit na autobus směr Praha.

PÁR SLOV ZÁVĚREM

Celkově to byl velmi podařený výlet. Skvěle vyšlo počasí, krize byly jenom malé, a pokaždé se nám je podařilo spláchnout vynikajícím pivkem. Po doběhu Strava hlásí celkem 38,7 km s nastoupanými 1400 metry. Celkový čas včetně pivní konzumace byl asi osm hodin, čistý běžecký čas pak něco okolo pěti hodin. Potěšující také je, že alespoň dle vyjádření jednotlivých hospodských, kteří nám dávali razítka na prospekty, jsme „magoři“, protože celou trasu během jediného dne snad nikdo nedal. Pivní stezka je velmi podařený projekt. Podobná kombinace kvality běžeckých tras, scenérií a dobrého piva se asi bude hledat těžko. Tohle určitě ještě zopakujeme.

Link na Stravu: https://www.strava.com/activities/1702321167


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *